Jak je udělán Gogolův plášt a jiné studie

Boris Ejchenbaum (1886–1959) se řadí mezi nejvýznamnější představitele ruského formalismu. Počátky jeho vědecké činnosti jsou spojeny s doznívajícím symbolismem, jeho estetikou a filozofickým kladením otázek; po roce 1917 se přimkl k rodícímu se formalistickému hnutí (mezi jeho další čelné představitele patří V. Šklovskij, R. Jakobson, J. Tyňanov, B. Tomaševskij ad.), k jehož výkonům přispěl zejména na poli zkoumání prózy. Soustředil se na problémy organizace vyprávění (status vypravěče), nastínil stěžejní otázky týkající se problému času v literární historii, zabýval se zvukovou stránkou uměleckého díla, vzájemným vztahem mezi poezií a prózou, kladl si otázky o smyslu literární teorie a historie. Literárněvědné názvosloví obohatil o některé termíny, jež se užívají dodnes (skaz, literární život). Neomezoval se však výhradně jen na oblast vlastní literatury – zajímala ho též problematika uměleckého přednesu či fenomén filmu a jejich poměr ke slovesnému dílu. Po rozprášení formalismu a v době sílícího ideologického tlaku se věnoval především ediční praxi a textologickým problémům. Vcelku jeho vědecké dílo představuje svěží, neakademický způsob myšlení, jež je schopno řadu otázek otevírat či je nastiňovat z nových, překvapivých perspektiv. Výbor představuje B. Ejchenbauma v rozmanitosti a šíři jeho záběru: od prací kritických, přes analýzy výstavby literárního textu, přesahy do komparatistiky až po práce literárněhistorického charakteru. Stranou nezůstávají ani texty autobiografického rázu, jež vědecký diskurs překračují do oblasti umělecké.