Vyprávění v první osobě začíná návratem devatenáctileté Ainy z Valencie na venkov do Valhonda, kam dříve jezdívala za prarodiči. Tentokrát je to ale jiné. Nenachází zde svou spřízněnou duši a někdejší lásku, Juana Davida přezdívaného Jaguár, který v 18 letech spáchal sebevraždu. Ainu trápí, že ani pořádně neví, jak a proč se to všechno seběhlo, o Jaguárově sebevraždě se tehdy dozvěděla až o několik dní později a navíc se jí zdá, že jí kamarádi ze společné party něco tají a jakékoli konverzaci o Jaguárovi se vyhýbají. Slovo sebevražda je tabuizováno a nikdo se jej neodvažuje vyslovit. Zlomové je až setkání s Jaguárovou matkou, která má jako jediná sílu nazývat věci pravými jmény, když z jejích úst poprvé zazní slovo sebevražda. ***** García se snaží ve svém krátkém textu přiblížit mladým čtenářům celou situaci, otevřít diskusi, ukázat, že je v pořádku říct si o pomoc, ať už máme myšlenky na sebevraždu, nebo si vzal život někdo v našem okolí. ***** Kniha je doplněna doslovem Martina Peška z poradny Luctus a kontakty na instituce a linky, kde lze hledat pomoc.
Sebastian St. James potřeboval srazit hřebínek, a tak jsem s ním vyběhla. Ale jemu se to líbilo. Než jsem se nadála, už jsem měla šaty vyhrnuté až ke krku. Evidentně se mnou chtěl taky zacvičit. Tahle akce tedy vůbec nedopadla podle mých představ. Oba jsme si odsouhlasili, že se rozejdeme jako dospělí. Pěkně bez závazků. Až na to, že jsem nemohla vystát, že tak snadno odešel. Takže jsem se se svým zklamáním poprala jako rozumná žena. Navštívila jsem jednu z jeho autogramiád a chrstla mu kávu do tváře. Pak jsem sebou praštila o zem, když jsem se snažila utéct jeho ochrance. Než jsem se nadála, vzpamatovávala jsem se v Sebastianově domě. Pak mi nabídl práci, a sice abych mu hlídala kočku a zůstala v jeho paláci. Přála bych si říct, že jsem ho poslala někam. Ale práci jsem potřebovala víc, než jsem si byla ochotná připustit. Takže teď bydlím s nechutně pohledným spolubydlícím, kterého bych chtěla uškrtit a zároveň si ho osedlat. Ale není se čeho bát. Nemá „čas na vztahy“. Kdepak. Jen trucuje, mračí se a poroučí mi. Ovšem to bych nebyla já, kdyby se všechno nezkomplikovalo. Jsem těhotná. Možná se zeptáte, kdo je otec? Trochu vám napovím. To dítě se nejspíš narodí s roztomilými růžky a vidlemi.