Ivan Blatný v mých vzpomínkách

Brněnský lékař Jan Šmarda v knize Vzpomínky na Ivana Blatného poprvé popisuje dosud málo známé okolnosti ze života svého bratrance, významného českého básníka Ivana Blatného (21. prosince 1919 - 5. srpna 1990): od dětství v kulturní, dobře situované brněnské rodině, přes Blatného první básnické pokusy se dostává ke zlomovému okamžiku, kdy Blatný, výrazný člen Skupiny 42 a autor několika klíčových knih poezie, využije po únoru 1948 své cesty s delegací českých spisovatelů do Anglie a 30. března se v Londýně rozhodne pro život v exilu. Poté, co v Čechách proběhne jeho ostudné skandalizování, na kterém se výrazně podílejí i přátelé a ochránci jemu nejbližší, Josef Kainar, Vítězslav Nezval a mnozí další, se nad ním v jeho vlasti rozhostí mlčení. O tom, jak byl přijat cizinou a zda pokračuje ve své tvorbě, nebylo téměř dvacet let nic známo ani jeho rodině, a zrovna tak se nevědělo o jeho duševní chorobě. Janu Šmardovi se teprve v roce 1969 podařilo vyhledat Blatného v Ipswichi, kde básník po předchozích pobytech v několikerých psychiatrických léčebnách získal na delší dobu existenční zázemí a pocit bezpečí; vzhledem ke svému psychickému stavu zůstával však ponořen do samoty a odkázán na péči okolí. Návštěva blízkého člověka, připomínka domova a milovaného Brna prolomila básníkovu životní pasivitu a navyklou obrannou nehybnost: Blatný znovu našel motivaci, začal soustavně psát - a psaní se oddával s až manickou posedlostí. Současně sporadicky udržoval písemný vztah s rodinou Jana Šmardy; různými cestami, zajištěnými bratrancem a zdravotnickou pracovnicí Frances Meachamovou, která vstoupila do jeho života v roce 1977, posílal do Brna dopisy i básně a navázal též kontakty s Josefem Škvoreckým, Jiřím Kolářem a řadou dalších svých literárních příznivců žijících v cizině. Dvě sbírky básní vzniklé v exilu jsou výsledkem jednak Blatným urputně hájeného prostoru pro „pracovní proces“, tedy psaní (ipswichským ústavem bylo schváleno namísto obvyklé terapie manuální prací), jednak dílem obětavosti a organizačních schopností Frances Meachamové: v roce 1979 vycházejí v Torontu v nakladatelství Sixty-Eight Publishers v ediční přípravě Antonína Brouska Stará bydliště a o pět let později Pomocná škola Bixley. Jan Šmarda, detailně zachycující, jak obě sbírky vznikaly, se opírá o obšírné dopisy Frances Meachamové, Josefa Škvoreckého a dalších, především ale o svá vlastní setkání s Blatným: v časovém oblouku let 1919-1990 tak vkládá do historie cenné osobní svědectví o tom, že život za zdí nezničil sílu básníkova slova. Součástí knihy je navíc audioCD se záznamem hlasu Ivana Blatného z roku 1978.