Ironie aneb sebekritická neprůhlednost postmoderní architektury

Dějiny postmoderní architektury se už dávno uzavřely. Tento fakt podněcuje dnešní historiky architektury, a to dokonce i české, aby tyto dějiny zmapovali. Kniha Emmanuela Petita vyniká mezi takovými pokusy svým teoreticko-analytickým přístupem. Petit si uvědomil, že postmodernismus se už od svých počátků po roce 1960 ujal tématu, s jakým se v dějinách architektury setkáme jen sporadicky. Zvykla-li si architektura doby modernismu i dob starších ladit svoje projevy do důstojného, vážného, ne-li tragického tónu, postmoderní autoři se naopak rozhodli sázet na humor a ironii. Petit si vybral pětici z nich – Roberta Venturiho, Stanleyho Tigermana, Aratu Isozakiho, Petera Eisenmana a Rema Koolhaase -, aby sledoval, jakou funkci každý z nich ironii přikládá a jak s ní pracuje ve svých projektech. Porovnává přitom myšlení těchto architektů-intelektuálů s idejemi slavných ironizujících filozofů, básníků a literárních vědců, od Sókrata přes Giambattistu Vica, bratry Schlegely, Sorena Kierkegaarda a Friedricha Nietzscheho po Umberta Eca, Jacquese Derridu, Paula de Mana, Jeana Baudrillarda a Richarda Rortyho. Třebaže problém, jaký autor řeší, není snadný, Petitův výklad je velmi čtivý a přesvědčivý. Jeho kniha si klade za cíl oslovit jak širší obec laických zájemců o architekturu 20. století, tak i studenty a odborníky.