Kniha Iluze dobré smrti - Eutanazie na šikmé ploše je kritickou
reflexí rostoucího volání po legalizaci aktivního usmrcení pacienta
z rukou lékaře na základě pacientova přání nebo po asistované
sebevraždě. Mezi autory tohoto sborníku najdete právníky, filosofy
i novináře a své slovo zde má i lékař. Prostor dostaly i texty a
názory ze zemí, kde je eutanazie legální.
Sborník akcentuje rizika, která legální eutanazie přináší. Ukazuje
řadu sporných případů a upozorňuje na možnosti zneužití eutanazie.
Popisuje problematičnost legální eutanazie jak z hlediska právního
řádu, tak i z hlediska vlastního smyslu medicíny.
Autoři nevolili pouze cestu nábožensky motivovaných argumentů,
protože jejich relevance je zásadní pro věřící osoby, ale nikoli
pro osoby nevěřící či nábožensky indiferentní. Vztah k eutanazii se
podle nich ovšem řídí hodnotovým ukotvením člověka a odráží postoje
k nejhlubším tajemstvím i k samotné podstatě lidského údělu.
Součástí sborníku je unikátní průzkum, který jsme připravili právě
pro tento sborník. Ukazuje všem, kteří o legalizaci eutanazie
přemýšlí, a to včetně těch, kteří by mohli v roli zákonodárců o
legalizaci eutanazie rozhodovat, jak jsou ve skutečnosti postoje
veřejnosti vůči eutanazii zmatené a plné obav. Často deklarovaný
většinový souhlas s eutanazií není ani trochu vyčerpávajícím
obrazem postojů české společnosti.
Sebastian St. James potřeboval srazit hřebínek, a tak jsem s ním vyběhla. Ale jemu se to líbilo. Než jsem se nadála, už jsem měla šaty vyhrnuté až ke krku. Evidentně se mnou chtěl taky zacvičit. Tahle akce tedy vůbec nedopadla podle mých představ. Oba jsme si odsouhlasili, že se rozejdeme jako dospělí. Pěkně bez závazků. Až na to, že jsem nemohla vystát, že tak snadno odešel. Takže jsem se se svým zklamáním poprala jako rozumná žena. Navštívila jsem jednu z jeho autogramiád a chrstla mu kávu do tváře. Pak jsem sebou praštila o zem, když jsem se snažila utéct jeho ochrance. Než jsem se nadála, vzpamatovávala jsem se v Sebastianově domě. Pak mi nabídl práci, a sice abych mu hlídala kočku a zůstala v jeho paláci. Přála bych si říct, že jsem ho poslala někam. Ale práci jsem potřebovala víc, než jsem si byla ochotná připustit. Takže teď bydlím s nechutně pohledným spolubydlícím, kterého bych chtěla uškrtit a zároveň si ho osedlat. Ale není se čeho bát. Nemá „čas na vztahy“. Kdepak. Jen trucuje, mračí se a poroučí mi. Ovšem to bych nebyla já, kdyby se všechno nezkomplikovalo. Jsem těhotná. Možná se zeptáte, kdo je otec? Trochu vám napovím. To dítě se nejspíš narodí s roztomilými růžky a vidlemi.