Hudba

Dějiny možná píšou vítězové. Muziku však mají nasvědomí rebelové. Pro většinu lidí jsou dějiny hudby pouze matným pojmem zeškolních učebnic, snímž má jejich vlastní posluchačský zájem jen málo společného. Pestrému dvacátému století předcházejí portréty vážných skladatelů anapudrovaných paruk. Dál dominulosti užje jen doba chorálů, lidových písní, louten atemna. Archeologické nálezy ahistorické zkoumání však ukazují, žehudba člověka provází odpočátku lidstva: písně byly důležitou součástí lovu iduchovního života, šumění lučních trav znělo jako koncert. Proč se tedy zdějin hudby staly nudné zástupy úspěšnýchmužů? Hudební historik akritik Ted Gioia vesvé odvážné knize tvrdí, žeto je dáno obecně revolučními možnostmi hudby. Společnost musela nejdříve rebely potlačit aažnásledně jejich inovace zpracovala dokrotkého hudebního kánonu. Vyprávět dějiny hudby proto pro Gioiu znamená vyprávět příběhy odpadlíků apodivínů, kteří hledali nové způsoby, jak, kde apro koho vyluzovat zvuky čijen poslouchat.