Po prvotině Oriola (2019) a druhotině Kraj noci (2022) přichází Zuzana Pavlová se svou třetí sbírkou básní. Píše v ní hravě, experimentálně, pobaveně i zábavně, ale taky deziluzivně, trochu melancholicky, krutě existenciálně. O čem? "V básních řeším existenci, niternější témata," říká. "Když byl dceři rok, tak mi zemřel otec. Zažila jsem zrození nového života, a bývalo by mě nenapadlo, že se v tak krátké době setkám i se smrtí. Ale vypsat jsem se potřebovala taky z jiných věcí. Několikrát jsem se v životě stěhovala, fyzicky třeba z Doks do Prahy, a pak do Milovic, ale dalo by se říct, že jsem se stěhovala i psychicky. Stala jsem se matkou, a sotva se v té roli člověk rozkouká, přijde střední věk, děti už jsou samostatnější a další změny už číhají za rohem. Takže stále hledám, kdo v danou chvíli zrovna jsem."
CHTĚLA JSEM SI ZÍSKAT PRINCOVO SRDCE… A SKONČILA JSEM S KRÁLEM. V touze usednout na světlozemský trůn jsem oživila dávného okřídleného vládce - a považovala jsem ho za přítele, dokud mě neobelhal a neuvěznil. Lorcan sice tvrdí, že mě drží v zajetí v zájmu mého vlastního bezpečí, ale zároveň mě evidentně považuje za svůj majetek. Vypadá to, že z toho pět set let dlouhého spánku pěkně blouzní. Možná jsme sice spojeni tím zatraceným myšlenkovým poutem, ale i tak jsme každý pánem svého vlastního osudu - a já hodlám ten svůj vést daleko od Nebeského království a proroctví, jimiž to místo oplývá… a hlavně daleko on něj. Rychle ale zjistím, že se před tímto panovačným mužem nedá tak snadno utéct. A upřímně, ani už si nejsem jistá, jestli utíkat chci.