Francouzský psychoanalytik Erik Porge si ve své práci klade za cíl navázat na svého předchůdce Jacques Lacana, který do seznamu pudů (orální, anální, skopický) zařadil i pud invokační (poslechový). Pojmem „stadium echa“ nazývá Porge strukturální moment, který leží na pomezí mezi křikem a oslovením, předchází stadiu zrcadla a zároveň je i jeho součástí. Ve snaze o jasnou formulaci invokačního pudu se autor vrací ke klinickým jevům, jako je echolálie u autismu, objasňuje funkci psychoanalytikova mlčení a zabývá se strukturálními otázkami, mezi které je možné zařadit Nadjá [surmoi].
CHTĚLA JSEM SI ZÍSKAT PRINCOVO SRDCE… A SKONČILA JSEM S KRÁLEM. V touze usednout na světlozemský trůn jsem oživila dávného okřídleného vládce - a považovala jsem ho za přítele, dokud mě neobelhal a neuvěznil. Lorcan sice tvrdí, že mě drží v zajetí v zájmu mého vlastního bezpečí, ale zároveň mě evidentně považuje za svůj majetek. Vypadá to, že z toho pět set let dlouhého spánku pěkně blouzní. Možná jsme sice spojeni tím zatraceným myšlenkovým poutem, ale i tak jsme každý pánem svého vlastního osudu - a já hodlám ten svůj vést daleko od Nebeského království a proroctví, jimiž to místo oplývá… a hlavně daleko on něj. Rychle ale zjistím, že se před tímto panovačným mužem nedá tak snadno utéct. A upřímně, ani už si nejsem jistá, jestli utíkat chci.