Historiografie a sociologie jsou od 19. století dvě navzájem prorostlé disciplíny. Vzájemné ovlivňování, v němž hrálo dějepisectví původně prim, ale v posledních desetiletích ustalo. Sociologie se osamostatnila. Nadále sice zůstala empirickou a kvantitativní, avšak téměř výhradně prézentistickou vědou. Na počátku téměř symbiotické cesty historiografie a sociologie se stále více rozcházely, až se nakonec rozešly téměř úplně. Cílem knihy Historiografie, sociologie a politika paměti je ukázat, že dialog mezi historiografií a sociologií může být nadále přínosný pro obě společenské vědy. Dějepisectví sociologii umožňuje ukotvit současné uvažování o společnosti v nedávné i vzdálenější minulosti. Sociologie naopak pod vlivem kritické teorie historii vede k uvědomění si nesamozřejmosti společenských pravidel. Díky sociologii historici rovněž mohou nahlížet společenské jevy jako sociálně konstruované. V dějinně proměnlivém vztahu dvou sociálních věd, sociologie a historie, je sociologie nenahraditelná z hlediska pochopení a důrazu na sociální a kulturní podstatu utváření společenských jevů, přítomnosti třídních, genderových či rasových stop v historickém materiálu.
Ve městech už se nedá žít a Miina rodina je nucena přestěhovat se do Výšiny, uměle vytvořené kolonie v horách. Je tam bezpečno, vše dokonale funguje, v centru se navíc nachází obrovská květinová archa, která zaručuje záchranu vegetace na zemi. Ale nic není, jak se na první pohled zdá, a nepřátelé se skrývají úplně všude. Zatímco Mia odhaluje pravdu o novém domově, lidé ve Výšině i mimo ni zjišťují, že utéct se dá před vším – kromě vlastní minulosti.