Hypertextová básnická síť hejtů, statusů, dunivých basových linek a konfesí. Účtování s lidstvím a systémy zprava zleva. Devadesátky nikdy neskončily. Jejich pluralitní tvořivost, objevování realit a svoboda, ale i bezohledná nenasytnost, sociální nerovnosti, ziskuchtivost... Muset vyrůstat v chudobě dělnické rodiny (přece rovné příležitosti všem, stačí chtít), dívat se, jak ti shora došlapují na vlastní matku (přece žijeme ve svobodě a blahobytu), snášet šovinistické prostředí doma i v práci (přece žijeme v demokratické rovnosti a spravedlnosti), snášet svá odcizená těla (přece jsme mezi sebou stále více propojeni), snášet nevyžádané pohledy a osahávání frajerů z diskoték (přece jsme si všichni rovni, ona si za to může sama)... Hlas Kulikowské opakuje, jak se to vše pořád jen opakuje, města hoří, ale my máme chladný odstup. Jsme v pohodě. Jsme popíči. Jsme popíči?
DVACKADOBRA
Byl nádherný, starší a tajemný.
Věděla jsem, že máme problém, hned jak se naše oči setkaly.
Seznámili jsme se v kavárně můj první den v práci.
Usmál se, já uvnitř roztála... pak ochutnal moji kávu a vyhodil
ji.
Znovu, další den a další.
Tu kávu fakt nesnášel, a přesto se vracel.
Znala jsem jeho hru.
Říkal, že káva ode mě je smrt v hrnku.
Já jemu zas, že je dar ženám od Boha.
A nelhala jsem.
Pak jsme na sebe narazili mimo kavárnu – a tehdy to začalo být
zajímavé.
Už to nebyl uhlazený gentleman s dokonalými způsoby.
Pan Garcia ukázal svou temnější stránku, jeho touhy byly dravé a
nezkrotné.
Zažehl ve mně oheň.
Nemohli jsme si pomoct a bezhlavě se do sebe zamilovali.
Bylo to opojné.
Ale jeho démoni jsou temní, stejně jako ti moji.
Nevím, jestli to zvládneme, a vím, že mám jen dvě možnosti.
Odejít teď a zachránit se.
Nebo zůstat a doufat, že nás zachrání láska.
Volím druhou možnost.