František Vladimír Lorenc - Svědectví o životě a díle neobyčejného člověka

František Vladimír Lorenc (1872-1957) patří k našim význačným rodákům, kteří jsou ve své vlasti téměř zapomenuti.Už v mládí projevoval velké vlohy pro jazyky, politicky se angažoval, a protože mu hrozilo vězení a tříletá služba v rakousko-uherské armádě, emigroval jako mladík do Brazílie (1893). Usídlil se v jejím nejjižnějším státu Rio Grande do Sul, ve vesnici Dom Feliciano. Byl farmářem, tlumočníkem, učitelem, ředitelem školy, lékařem a byl aktivní i v dalších oborech.Lorenc patří dokonce do trojice neznámějších osobností českého původu, vedle dřívějšího brazilského prezidenta Juscelino Kubitscheka de Oliveira a Jana Antonína Bati. S manželkou měl 13 vlastních dětí a další adoptoval, ale přitom ještě našel čas na rozsáhlou literární tvorbu zejména v oblasti spirituality, poezie a otázek jazykovědných.Usiloval o záchranu jazyků původního indiánského obyvatelstva tím, že zpracoval jejich gramatiky. Brazilské prameny uvádějí, že na konci svého života ovládal 104 jazyků a jeho dílo obsahuje přes 80 svazků (např. překlady z angličtiny do portugalštiny nebo dokonce překlady ze sanskrtu do portugalštiny). Jeho překlady české poezie do portugalštiny ocenil i prezident T.G. Masaryk.Přesto, že Lorenc znal aktivně tolik národních jazyků, věnoval velkou pozornost mezinárodnímu neutrálnímu jazyku esperanto, jehož první učebnici pro Čechy vydal na svůj náklad ještě za svého pobytu v Čechách (1890).Kniha popisuje jeho dramatický život naplněný tvrdou prací a neobyčejnou filantropií a klade si za úkol vzbudit zájem o tohoto našeho velikána, podle kterého je v Brazílii nazváno např. renomované nakladatelství, jazykový institut a další instituce. Má tam také svůj památník.Lorencův dramatický život, který popisuje ve vlastním životopise uvedeném v této knize, rozsáhlé dílo a život naplněný filantropií zasluhuje větší pozornost v jeho původní vlasti než tomu bylo dosud.