Americký fotograf, aktivista, historik a teoretik umění Allan
Sekula (1951-2013) si za svůj celoživotní úkol vytyčil nově
promyslet dokumentární tradici a umělecký realismus, zejména pokud
jde o obnovu jejich spojitosti s radikální levicovou politikou. Ve
svém díle se zabýval především kritickými dějinami fotografie,
zobrazováním ekonomických vztahů a práce v podmínkách globálního
kapitalismu nebo strukturálním násilím či ideologií
neoliberalismu.
V eseji Fotografie mezi prací a kapitálem z roku 1983 se Allan
Sekula věnuje nejen historii zobrazování těžby a pracujících v
podzemí, ale i využití fotografie průmyslem jako nástroje dohledu
nad manuální prací a budování veřejného obrazu průmyslových
podniků. Problematiku fotografie jako práce a způsobů, jakými je
práce zobrazována, rozvíjí autor v textu Věčná estetika pracovních
gest, původně vydaném roku 1996. Obě eseje představují stále
aktuální četbu a mimo jiné předjímají myšlenky a témata relevantní
jak v kontextu soudobého materiálního obratu probíhajícího v umění
a sociálních vědách, tak v rámci debaty o samotné umělecké činnosti
jako práci.
Kolik času potřebujeme na povrchní setkání nad kafíčkem, kolik
na sex a kolik času na lásku?
Dokážou se ženy navzájem vytušit, aniž by o sobě věděly?
A jak moc může být křehký jeden muž?
To vše se dozvíte v příběhu Viktora a Karolíny, kteří nechtějí
nikomu lhát, ale přesto to dělají na každém kroku.
Láska je plná rozporů, umí být opojně sladká a zároveň temně černá
jako Coca-Cola.
Buď jsi něčí milenka, nebo podváděná manželka. To se často říká,
ale co když jsi něco mezi tím?
Co se stane, když se bude Viktor snažit upřímně milovat a zároveň
zůstane zodpovědným mužem domácím?
Cvakne mu z jeho žen, nebo najde svou mužskou sílu?
Na tyto a další otázky odpoví příběh o vášni, kde se rozum utopí v
klíně a duši ženy, a o manželství, které nikdy neexistovalo.
Nezapomeňte, že v křehkosti je síla a že naše duše zná odpověď na
každou otázku.