Malíř a grafik Ferdinand Staeger se narodil roku 1880 v Třebíči. Studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u Jakuba Schikanedera. Byl členem Spolku německých výtvarných umělců v Čechách. Živil se jako kreslíř pro časopisy Švanda dudák a Zlatá Praha. V širší známost vešel svojí spoluprací s mnichovským časopisem časopis Jugend, představujícím nejvýznamnější platformu tehdejších uměleckých snah, jehož jméno inspirovalo dodnes užívaný termín Jugendstil, obdobu u nás užívaného názvu secese. Od roku 1908 žil s přestávkami ve Vídni, v Třebíči a Mnichově. Přestože byl vynikající malíř, prosadil se zejména jako grafik. Ilustroval řadu literárních děl, mimo jiné od Adalberta Stiftera, Josepha von Eichendorffa, Hanse Fraungrubera, Eduarda Mörikeho nebo Gerharta Hauptmanna. Staegerovy práce vynikají delikátní, jemně traktovanou kresbou s až minuciózními prvky, upomínajícími spíše na atmosféru biedermeieru. Druhá polovina dvacátých let minulého století představuje pozvolný útlum grafické tvorby a výraznější návrat k malbě. Postupně se u něj projevovaly vlivy symbolismu a propracoval se k exaltovanému projevu kladoucímu důraz na dokonalost formy a malebnost mystických, tajemných, vizí. Během druhé světové války byla velká část jeho díla zničena. Zemřel v roce 1976 v německém Waldkraiburgu.
Sebastian St. James potřeboval srazit hřebínek, a tak jsem s ním vyběhla. Ale jemu se to líbilo. Než jsem se nadála, už jsem měla šaty vyhrnuté až ke krku. Evidentně se mnou chtěl taky zacvičit. Tahle akce tedy vůbec nedopadla podle mých představ. Oba jsme si odsouhlasili, že se rozejdeme jako dospělí. Pěkně bez závazků. Až na to, že jsem nemohla vystát, že tak snadno odešel. Takže jsem se se svým zklamáním poprala jako rozumná žena. Navštívila jsem jednu z jeho autogramiád a chrstla mu kávu do tváře. Pak jsem sebou praštila o zem, když jsem se snažila utéct jeho ochrance. Než jsem se nadála, vzpamatovávala jsem se v Sebastianově domě. Pak mi nabídl práci, a sice abych mu hlídala kočku a zůstala v jeho paláci. Přála bych si říct, že jsem ho poslala někam. Ale práci jsem potřebovala víc, než jsem si byla ochotná připustit. Takže teď bydlím s nechutně pohledným spolubydlícím, kterého bych chtěla uškrtit a zároveň si ho osedlat. Ale není se čeho bát. Nemá „čas na vztahy“. Kdepak. Jen trucuje, mračí se a poroučí mi. Ovšem to bych nebyla já, kdyby se všechno nezkomplikovalo. Jsem těhotná. Možná se zeptáte, kdo je otec? Trochu vám napovím. To dítě se nejspíš narodí s roztomilými růžky a vidlemi.