Fenomenologie ducha

Tento svazek je podáním vznikajícího vědění. Fenomenologie ducha má nahradit psychologické výklady, případně též abstraktní vysvětlení týkající se zdůvodnění vědění. Pohlíží na přípravu kvědě zhlediska, díky němuž je novou, zajímavou a první vědou filosofie. Zahrnuje různé podoby ducha jako zastávky na cestě, kterou se duch stává čistým věděním čili absolutním duchem. Vhlavních oddílech této vědy, které se opět dělí na další, bude tudíž zkoumáno vědomí, sebevědomí, pozorující a jednající rozum a duch sám jako mravní duch, duch vzdělání a morální duch a konečně jako náboženský duch ve svých rozdílných formách. Bohatství jevů ducha, jež se na první pohled předkládá jako chaos, je uvedeno do vědeckého uspořádání, které je podáním jevů ducha podle jejich nutnosti, vníž se ty nedokonalé rozkládají a přecházejí ve vyšší, které jsou jejich nejbližší pravdou. Poslední pravdu nacházejí jevy ducha nejprve vnáboženství a poté ve vědě jako výsledku toho celého. Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770-1831) se stal ve svém životě svědkem velkých historických událostí - vítězství Francouzské revoluce, vzestupu a pádu Napoleona Bonaparta, jehož byl obdivovatelem, a posléze karlovarských usnesení zroku 1819, která bylapřijata pod Metternichovým nátlakem a podvázala vNěmecku na dalších třicet let svobodnější politický život. Tyto události ovlivnily jeho životní osudy a odrážejí se do určitémíry i vjeho díle. Velký vliv na něj měly rovněž převratné změny vduchovním vývoji jeho doby, zejména vzestup Kantovy filosofie jako systému rozumu a reakce na něj a Fichtovo navázání na Kanta vobjevu genetického pojmu systému vědění, jenž má svůj základ vjáství. Hegel absolvoval theologické učiliště vTübingen (1788-1793), kde byli jeho spolužáky F. W. J. Schelling a F. Hölderlin, snimiž vpočátcích své myslitelské práce spolupracoval. Jako univerzitní učitel působil vJeně (1801-1806), vHeidelbergu (1816-1818) a vBerlíně (1818-1831). Kjeho nejvýznamnějším pracím patří Fenomenologie ducha (1807), Věda ologice (1812 a 1816), Encyklopedie filosofických věd (1816, vpřepracovaném a rozšířeném vydání 1827 a 1830) a Základy filosofie práva (1820). Ze zápisů jeho přednášek pořízených jeho žáky vznikly čtyři soubory prací, které silně zapůsobily na pozdější duchovní vývoj: Filosofie dějin, Estetika, Filosofie náboženství a Dějiny filosofie.