Vyjít z domu do zahrady ve společnosti těchto básní znamená vstoupit do znepokojivého světa, kde se čtenář zabydlí dřív, než zjistí, že se nemá kam vracet. Sametoví inkoustoví netopýři jemně znásilňují básně v růžových hlemýždích ulitách. Slova omamně voní a mají prudkou, nebezpečnou, mírně jedovatou chuť. Podivuhodné lektvary z nezvyklých přísad vaří divná slečinka a zároveň jedna z prvních dam jihoamerické literatury Marosa di Giorgio (1932-2004).
CHTĚLA JSEM SI ZÍSKAT PRINCOVO SRDCE… A SKONČILA JSEM S KRÁLEM. V touze usednout na světlozemský trůn jsem oživila dávného okřídleného vládce - a považovala jsem ho za přítele, dokud mě neobelhal a neuvěznil. Lorcan sice tvrdí, že mě drží v zajetí v zájmu mého vlastního bezpečí, ale zároveň mě evidentně považuje za svůj majetek. Vypadá to, že z toho pět set let dlouhého spánku pěkně blouzní. Možná jsme sice spojeni tím zatraceným myšlenkovým poutem, ale i tak jsme každý pánem svého vlastního osudu - a já hodlám ten svůj vést daleko od Nebeského království a proroctví, jimiž to místo oplývá… a hlavně daleko on něj. Rychle ale zjistím, že se před tímto panovačným mužem nedá tak snadno utéct. A upřímně, ani už si nejsem jistá, jestli utíkat chci.