Matka byla v životě spisovatele a filozofa Rolanda Barthese tou nejdůležitější postavou. Den po její smrti, 25. října 1977, si začal vést Deník smutku. Psal jej perem, někdy tužkou, na papírové lístky (papír rozstříhaný na čtvrtiny), které potřeboval mít neustále na pracovním stole. Najdeme tu odkazy na souběžně psané dílo Světlá komora, k němuž ho ponoukla jedna z maminčiných fotografií, nebo i sen napsat proustovský román Vita Nova, kde by z ní učinil postavu. V první řadě je ale tento intimní dokument spouštěním žebříku do propasti posledních tří let, o které ji přežil.
Vlasy ženy klečící u náhrobku vlají ve větru, oči upírá na zem, ústa má pootevřená v tiché modlitbě. Ale vosk, který jí kape ze studených modrých rtů, ukazuje, že už je příliš pozdě na to ji zachránit... br br Ve svůj první den po návratu k dentonské policii po těžkém traumatu pátrá detektiv Josie Quinnová po pohřešované ženě Krystal Duncanové, matce jednoho z pěti dětí, které zahynuly před dvěma lety při tragické nehodě školního autobusu. Jen o několik hodin později Josie najde Krystalino tělo vedle hrobu její dcery. br Krystal a další rodiče zemřelých dětí se scházeli v podpůrné skupině. Jakmile se Josie a její tým začnou jednotlivými truchlícími zabývat, zjistí, že každý z nich skrývá nějaké tajemství – ale čí tajemství stojí za vraždu? br Když je poblíž místa autobusové nehody nalezeno tělo další mladé matky, případ nabere děsivý spád. Členové podpůrné skupiny mizí jeden po druhém a Josie musí využít každou vteřinu, aby zachránila životy rodičů, kteří již vytrpěli dost…