Sbírka Co teď a co potom je již dvacátou čtvrtou básnickou
sbírkou Václava Honse (*1938), kterou autor v průběhu několika málo
let vydal v nakladatelství Radix. Kromě poémy Vodní hudba (2015),
věnované osobnosti Georga Friedricha Händela, vyjadřuje básník ve
všech těchto sbírkách lyrickou formou své pocity z uplynulého
života, s reminiscencemi na své mládí, s občasnými aktuálními,
někdy i politickými konotacemi, s mnoha metaforami, se zřetelným
vztahem k umění, zejména k hudbě.
Básnické tvorbě se věnuje Václav Hons již přes 60 let, jeho první
sbírka Co je před očima, zahrnující verše z let 1959–1960, vyšla v
roce 1962. Již od konce 50. let však přispíval do různých
kulturních a literárních periodik (Literární noviny, Tvář, Plamen,
Host do domu aj.). Bibliografie jeho děl čítá přes 50 položek, ze
starší doby např. sbírky Chodec, Černé milosti, Za kloboukem déšť,
Zkapalněná křídla.
Kromě překladů poezie z bulharštiny a němčiny napsal také několik
stovek písňových textů, zvláště šansonů, například pro Karla Gotta,
Hanu Zagorovou, Věru Špinarovou, Vítězslava Vávru aj. Nejznámější
jsou asi Neposlušné tenisky pro Lucii Bílou. V roce 2018 obdržel za
své celoživotní básnické dílo Cenu Unie českých spisovatelů.
Básník ke svým veršům a vlastně k celé své tvorbě dodává: „Čas
utekl nám v dlouhém snění, za modrého odpoledne je krásné
probouzení, čas ubíhal jak hravé hříbě, ale pak strmý čin na cestě
chyběl, čas zavřel se jak nedočtený román, v tomto obzoru už nikdy
nebudeme doma...“
Sebastian St. James potřeboval srazit hřebínek, a tak jsem s ním vyběhla. Ale jemu se to líbilo. Než jsem se nadála, už jsem měla šaty vyhrnuté až ke krku. Evidentně se mnou chtěl taky zacvičit. Tahle akce tedy vůbec nedopadla podle mých představ. Oba jsme si odsouhlasili, že se rozejdeme jako dospělí. Pěkně bez závazků. Až na to, že jsem nemohla vystát, že tak snadno odešel. Takže jsem se se svým zklamáním poprala jako rozumná žena. Navštívila jsem jednu z jeho autogramiád a chrstla mu kávu do tváře. Pak jsem sebou praštila o zem, když jsem se snažila utéct jeho ochrance. Než jsem se nadála, vzpamatovávala jsem se v Sebastianově domě. Pak mi nabídl práci, a sice abych mu hlídala kočku a zůstala v jeho paláci. Přála bych si říct, že jsem ho poslala někam. Ale práci jsem potřebovala víc, než jsem si byla ochotná připustit. Takže teď bydlím s nechutně pohledným spolubydlícím, kterého bych chtěla uškrtit a zároveň si ho osedlat. Ale není se čeho bát. Nemá „čas na vztahy“. Kdepak. Jen trucuje, mračí se a poroučí mi. Ovšem to bych nebyla já, kdyby se všechno nezkomplikovalo. Jsem těhotná. Možná se zeptáte, kdo je otec? Trochu vám napovím. To dítě se nejspíš narodí s roztomilými růžky a vidlemi.