Básnická sbírka Alexandry Brockové Číhat na mech je sebevědomým
debutem. Promyšleně komponovaná kniha nenápadně vrací do současné
české poezie vysoký básnický styl. Brocková ráda střídá pestré
formální rejstříky: od vznešeného patosu k „mileniálsky“ potutelné
větě. Nebojí se spájet vysoké s nízkým, jistou „učenost“ s
rozpustilostí, pozorování nepostřehnutelných dějů a bytostí,
rostlin, ptactva i živlů s precizní básnickou formou. Brocková
mluví za věci i živé bytosti, nikdy není povýšená, vždy je účastná.
Lidstvo vnímá jako jednoho z mnoha tvorů obývajících Zemi a s
delikátní ironií glosuje jeho absurdní hemžení. Jako by v jejím
pohledu současná civilizace byla přehlídkou zvolna se rozpadajících
památek-ruin, o kterých autorka jako užaslý cestovatel podává
zprávu. V poezii Alexandry Brockové je možné zakusit to, co Petr
Král nazýval „rozdýcháním vjemu“ – schopnost rozehrát zjitřený
počitek či stav, který se při čtení doslova rozklene před
očima.
Tato kniha vychází díky laskavé podpoře MK
DVACKADOBRA
Byl nádherný, starší a tajemný.
Věděla jsem, že máme problém, hned jak se naše oči setkaly.
Seznámili jsme se v kavárně můj první den v práci.
Usmál se, já uvnitř roztála... pak ochutnal moji kávu a vyhodil
ji.
Znovu, další den a další.
Tu kávu fakt nesnášel, a přesto se vracel.
Znala jsem jeho hru.
Říkal, že káva ode mě je smrt v hrnku.
Já jemu zas, že je dar ženám od Boha.
A nelhala jsem.
Pak jsme na sebe narazili mimo kavárnu – a tehdy to začalo být
zajímavé.
Už to nebyl uhlazený gentleman s dokonalými způsoby.
Pan Garcia ukázal svou temnější stránku, jeho touhy byly dravé a
nezkrotné.
Zažehl ve mně oheň.
Nemohli jsme si pomoct a bezhlavě se do sebe zamilovali.
Bylo to opojné.
Ale jeho démoni jsou temní, stejně jako ti moji.
Nevím, jestli to zvládneme, a vím, že mám jen dvě možnosti.
Odejít teď a zachránit se.
Nebo zůstat a doufat, že nás zachrání láska.
Volím druhou možnost.