Básnická sbírka Alexandry Brockové Číhat na mech je sebevědomým
debutem. Promyšleně komponovaná kniha nenápadně vrací do současné
české poezie vysoký básnický styl. Brocková ráda střídá pestré
formální rejstříky: od vznešeného patosu k „mileniálsky“ potutelné
větě. Nebojí se spájet vysoké s nízkým, jistou „učenost“ s
rozpustilostí, pozorování nepostřehnutelných dějů a bytostí,
rostlin, ptactva i živlů s precizní básnickou formou. Brocková
mluví za věci i živé bytosti, nikdy není povýšená, vždy je účastná.
Lidstvo vnímá jako jednoho z mnoha tvorů obývajících Zemi a s
delikátní ironií glosuje jeho absurdní hemžení. Jako by v jejím
pohledu současná civilizace byla přehlídkou zvolna se rozpadajících
památek-ruin, o kterých autorka jako užaslý cestovatel podává
zprávu. V poezii Alexandry Brockové je možné zakusit to, co Petr
Král nazýval „rozdýcháním vjemu“ – schopnost rozehrát zjitřený
počitek či stav, který se při čtení doslova rozklene před
očima.
Tato kniha vychází díky laskavé podpoře MK
CHTĚLA JSEM SI ZÍSKAT PRINCOVO SRDCE… A SKONČILA JSEM S KRÁLEM. V touze usednout na světlozemský trůn jsem oživila dávného okřídleného vládce - a považovala jsem ho za přítele, dokud mě neobelhal a neuvěznil. Lorcan sice tvrdí, že mě drží v zajetí v zájmu mého vlastního bezpečí, ale zároveň mě evidentně považuje za svůj majetek. Vypadá to, že z toho pět set let dlouhého spánku pěkně blouzní. Možná jsme sice spojeni tím zatraceným myšlenkovým poutem, ale i tak jsme každý pánem svého vlastního osudu - a já hodlám ten svůj vést daleko od Nebeského království a proroctví, jimiž to místo oplývá… a hlavně daleko on něj. Rychle ale zjistím, že se před tímto panovačným mužem nedá tak snadno utéct. A upřímně, ani už si nejsem jistá, jestli utíkat chci.