Černý racek dál sní o duhách...
Příběh brněnské bigbítové legendy Oldřicha Veselého
Kniha pojednává o životních a uměleckých osudech významného Brňana, který se prosadil za bývalého režimu v rámci tehdejšího Československa v oblasti rockové hudby. Jako výrazný zpěvák, zajímavý skladatel a kreativní hráč na klávesové nástroje se Oldřich Veselý (1948–2018) zvěčnil ve skupinách Great Music Factory, zájezdních Atlantis, Synkopy 61, Blue Effect, v přetransformovaných Synkopách a v kapele €-band. O jeho jedinečných uměleckých schopnostech vypovídají nejen vydané desky, které byly postupně zdigitalizovány, ale také hudba pro divadelní představení, dokumentární filmy, reklamy i pro lyrikál Odysseia, úspěšně uvedený v Městském divadle Brno. Koncertně vystupoval i v USA a Mexiku a v závěru své umělecké dráhy po republice společně se známou skupinou Čechomor.
Na novém vydání knihy Černý racek se podílel Petr Gratias a synové Oldřicha Veselého, díky čemuž byly dovyprávěny osudy tohoto výrazného brněnského umělce až k jeho nešťastnému odchodu do hudebního nebe. Vyprávění přináší poutavé historky, popisuje vážnější i veselejší okamžiky v umělcově životě a je zároveň odrazem doby minulého režimu a tehdejších podmínek, za jakých bylo často obtížné tvořit a být kumštýřem na volné noze a také prosazovat originální pojetí hudby.
Publikace je doplněna řadou fotografií, často dosud nepublikovaných, názory známých i méně známých osobností a kompletním přehledem hudební tvorby Oldřicha Veselého.
Sebastian St. James potřeboval srazit hřebínek, a tak jsem s ním vyběhla. Ale jemu se to líbilo. Než jsem se nadála, už jsem měla šaty vyhrnuté až ke krku. Evidentně se mnou chtěl taky zacvičit. Tahle akce tedy vůbec nedopadla podle mých představ. Oba jsme si odsouhlasili, že se rozejdeme jako dospělí. Pěkně bez závazků. Až na to, že jsem nemohla vystát, že tak snadno odešel. Takže jsem se se svým zklamáním poprala jako rozumná žena. Navštívila jsem jednu z jeho autogramiád a chrstla mu kávu do tváře. Pak jsem sebou praštila o zem, když jsem se snažila utéct jeho ochrance. Než jsem se nadála, vzpamatovávala jsem se v Sebastianově domě. Pak mi nabídl práci, a sice abych mu hlídala kočku a zůstala v jeho paláci. Přála bych si říct, že jsem ho poslala někam. Ale práci jsem potřebovala víc, než jsem si byla ochotná připustit. Takže teď bydlím s nechutně pohledným spolubydlícím, kterého bych chtěla uškrtit a zároveň si ho osedlat. Ale není se čeho bát. Nemá „čas na vztahy“. Kdepak. Jen trucuje, mračí se a poroučí mi. Ovšem to bych nebyla já, kdyby se všechno nezkomplikovalo. Jsem těhotná. Možná se zeptáte, kdo je otec? Trochu vám napovím. To dítě se nejspíš narodí s roztomilými růžky a vidlemi.