Přítelkyně z domu smutku

Rozhlasová nahrávka z roku 1992. Audiokniha má autobiografické rysy, autorka byla téměř rok vězněna ve vazební věznici v Praze-Ruzyni, když byla obviněna z trestného činu podvracení republiky. Tato kniha vznikala živelně. Natolik živelně, že jsem o jejím vyznění přemýšlela až ex post. Většina knih, románových i povídkových, se utváří postupně, narůstají od nápadu a celkové představy situacemi jednotlivých figur, mnohdy autor ani neví, kam ho postavy dovedou. Tato kniha není fabulovaná, postavy v ní jsou dané, i prostředí a čas, i situace. A taky vyznění. Vznikla jako dobrý způsob, jak se vyrovnat s hlubokým traumatem. Zjistila jsem, že při hledání přesných slov, kterými bych prožité trápení vyjádřila, se trauma postupně zhmotňuje, osamostatňuje se ode mě a odchází do minula. Je to skoro tak, jako kdybych příběh pouze psala a neprožila. Trauma vyvolalo nezvyklé prostředí a nečekané zážitky. Příběh se odehrává na konci světa, ve světě zabsolutizovaného násilí, a já po napsání knihy zjistila, že snad žádné jiné prostředí není tak velkou autorskou příležitostí. Nikde jinde bych se nesetkala s lidmi tak rozdílnými, a současně tak otevřenými. Má hlavní autorská i lidská zkušenost byla, že právě nezakrývané násilí a ponižující bezmoc probouzejí upřímnost a pochopení. Když jsem pak přemýšlela o podobách přítelkyň, uvědomila jsem si hlavně to, že v knize neobjevuji uměle „perličku na dně“, ale že se mi v postavách přítelkyň a v jejich případech a příbězích vnutila do textu sama podstata lidství. To stálo za přemýšlení. Nebyli to žádní andílkové, ty mé přítelkyně, některá byla hodně zkažená a byla ve vězení právem, byla by v něm i dneska. Ale ta veliká úzkost, kterou násilí, bezmoc a i konec nadějí vyvolávají, ze dna duše přivolávají i všechno to dobré, co lidství představuje. Darovaná cigareta tam znamená víc, než kdovíjaký lidumilný program; nebo například přiznání, „nevěřte mi, protože na vás donáším“, vydá za všechny modlitby. Tím nechválím vězení, zejména ne to totalitní; tím chválím lidi. Jejich možnost stát se lidskými. Eva Kantůrková Scénáristka a prozaička Eva Kantůrková (1930) byla signatářkou Charty 77, od roku 1985 do roku 1986 i její mluvčí. Společně se svým druhým manželem Jiřím Kantůrkem (1932–1998) se i jinak angažovala v disentu. Od května 1981 do března 1982 byla za podvracení republiky vězněna v pražské ruzyňské věznici. Po revoluci se podílela na vzniku Občanského fóra a stala se poslankyní České národní rady.