To, že napsat dobrou povídku je možná snazší než vytvořit román, je pouhá fikce. Zajisté, povídka je kratší, ale tím více záleží na jejím námětu i zpracování. Autor si neklade žádná omezení týkající se popisované reality. Absolutno chápe filosofie jako věčný, nadprostorový a nadčasový prazáklad věcí, praví Wikipedie. Ale třebaže je zde vznešené absolutno přímo součástí názvu knihy, neznamená to, že humor, byť poněkud einsteinovského ranku, v ní absentuje. Jak by také mohl – vždyť být zadobře s humorem vyžaduje již ze své podstaty nezanedbatelnou sumu emočních i kognitivních kompetencí. Nejspíše potom nebude úplně od věci úvaha, že nejlépe se humoru daří u toho, kdo sám sebe, ač nadprůměrně teoreticky vyzbrojen, nebere smrtelně vážně. Možná právě proto na tyto povídky hned tak nezapomenete.
Everly vždycky věděla, že je jiná. Dcera kazatele, vychovaná v dusivém prostředí náboženského společenství, kde byla magie hříchem a její vlastní schopnosti zakázaným tajemstvím. Celý život poslouchala, potlačovala svou sílu, a přesto cítila, že v ní dřímá něco většího. Pronásledovaly ji zlé sny a vidiny, volaly ji neodbytné temné hlasy – a pak přišla chvíle, kdy se její život navždy změnil. Callum, pradávný démon, je osamělý lovec božstev odsouzený k věčnému putování světem a k boji proti silám, které by zničily celý svět. Po tisíce let čekal na svou jedinou osudovou ženu – na čarodějku, která se mu zjevovala ve snech a mohla změnit budoucnost. Když se jejich cesty konečně zkříží, není to náhoda. Je to osud. Brutální vražda, dům plný magie, tajemství ukrytá za zdmi a odhalení, která zpochybní všechno, co Everly dosud znala. Callum ví, že se v Everly skrývá moc, která by mohla zničit jeho nepřítele – a že cena za její využití bude zdrcující.