Poslední sbírka krátkých povídek uruguayského autora. Vyrozumíme
brzy, že hranicí mezi budoucností a minulostí je tu smrt, ač
pohledy do budoucna to nejsou černé, ale ani úplně smířené a jen
nenápadně rekapitulující. Kdo si ostatně může dovolit o smrti
mluvit? Je k tomu věk kvalifikací? Smrt tu má podstatné slovo, ale
přece spíše než budoucnost sledujeme to, co se děje teď a tady.
Neboť dokud se budoucnost naší minulosti nestane skutečností,
nevíme o ní nic.
Svým civilním stylem a přívětivým vypravěčstvím byl Benedetti celý
život svůj, byť nikdy tak existenciální jako tentokrát. Přesto se
od všudypřítomnosti smrti v úvodních textech vrací závěrem i ke
svým směšným či snad melancholickým láskám, uskutečněným i jen
touženým.
CHTĚLA JSEM SI ZÍSKAT PRINCOVO SRDCE… A SKONČILA JSEM S KRÁLEM. V touze usednout na světlozemský trůn jsem oživila dávného okřídleného vládce - a považovala jsem ho za přítele, dokud mě neobelhal a neuvěznil. Lorcan sice tvrdí, že mě drží v zajetí v zájmu mého vlastního bezpečí, ale zároveň mě evidentně považuje za svůj majetek. Vypadá to, že z toho pět set let dlouhého spánku pěkně blouzní. Možná jsme sice spojeni tím zatraceným myšlenkovým poutem, ale i tak jsme každý pánem svého vlastního osudu - a já hodlám ten svůj vést daleko od Nebeského království a proroctví, jimiž to místo oplývá… a hlavně daleko on něj. Rychle ale zjistím, že se před tímto panovačným mužem nedá tak snadno utéct. A upřímně, ani už si nejsem jistá, jestli utíkat chci.