Ukrajinský spisovatel Artem Čech byl povolán do armády v roce 2015 a strávil na Donbasu v zákopech téměř rok. Po návratu do civilu napsal sbírku miniaturních povídek či esejí Bod nula (2017) jako reflexi všeho, co viděl a zažil. Jedná se o úvahy o sobě samém, intelektuálovi z hlavního města, jenž je ze dne na den vržen do prostředí, které by si sám nikdy nevybral, a sbližuje se s lidmi z naprosto odlišných sociálních bublin. Výřezy každodenní reality, válečná absurdita, blízkost smrti, šílenství, ale i nečekaná přátelství a drobné radosti skládají dohromady mnohobarevný obraz života vojáka.
CHTĚLA JSEM SI ZÍSKAT PRINCOVO SRDCE… A SKONČILA JSEM S KRÁLEM. V touze usednout na světlozemský trůn jsem oživila dávného okřídleného vládce - a považovala jsem ho za přítele, dokud mě neobelhal a neuvěznil. Lorcan sice tvrdí, že mě drží v zajetí v zájmu mého vlastního bezpečí, ale zároveň mě evidentně považuje za svůj majetek. Vypadá to, že z toho pět set let dlouhého spánku pěkně blouzní. Možná jsme sice spojeni tím zatraceným myšlenkovým poutem, ale i tak jsme každý pánem svého vlastního osudu - a já hodlám ten svůj vést daleko od Nebeského království a proroctví, jimiž to místo oplývá… a hlavně daleko on něj. Rychle ale zjistím, že se před tímto panovačným mužem nedá tak snadno utéct. A upřímně, ani už si nejsem jistá, jestli utíkat chci.