Některým čtenářům může Guy Viarre přivodit dočasnou ztrátu
dechu, ztrátu řeči. Každý jeho fragment v sobě skrývá nebezpečí
mozkové mrtvice, po které se člověk musí znovu učit mluvit. Jeho
básně o jednom, dvou, pěti verších jsou pahýly provazu, který se s
čtenářem-oběšencem utrhne těsně předtím, než ztratí vědomí.
Intenzita těchto zášlehů možná vyplývá i z toho, že nám pod nohama
schválně podtrhává stoličku smyslu. Noříme se do těchto textů
fatálně sami. Ale na hladinu se vracíme proměněni a také ostatní
mohou zničehonic chutnat jinak.
Guy Viarre (1971, Albert - 2001, Tarbes)
V mnoha ohledech posmrtný francouzský básník. Velmi radikálně
přistupoval nejen k psaní (starší text, s kterým už nebyl
spokojený, byl schopen nemilosrdně proškrtat až na dřeň), ale i k
životu, který podobně nesmlouvavě škrtnul sebevraždou. Většinu jeho
textů připravil k vydání z krabic s pozůstalostí jeho blízký přítel
Cédric Demangeot.
Everly vždycky věděla, že je jiná. Dcera kazatele, vychovaná v dusivém prostředí náboženského společenství, kde byla magie hříchem a její vlastní schopnosti zakázaným tajemstvím. Celý život poslouchala, potlačovala svou sílu, a přesto cítila, že v ní dřímá něco většího. Pronásledovaly ji zlé sny a vidiny, volaly ji neodbytné temné hlasy – a pak přišla chvíle, kdy se její život navždy změnil. Callum, pradávný démon, je osamělý lovec božstev odsouzený k věčnému putování světem a k boji proti silám, které by zničily celý svět. Po tisíce let čekal na svou jedinou osudovou ženu – na čarodějku, která se mu zjevovala ve snech a mohla změnit budoucnost. Když se jejich cesty konečně zkříží, není to náhoda. Je to osud. Brutální vražda, dům plný magie, tajemství ukrytá za zdmi a odhalení, která zpochybní všechno, co Everly dosud znala. Callum ví, že se v Everly skrývá moc, která by mohla zničit jeho nepřítele – a že cena za její využití bude zdrcující.