Bílé předání & Černé zbytky
Některým čtenářům může Guy Viarre přivodit dočasnou ztrátu
dechu, ztrátu řeči. Každý jeho fragment v sobě skrývá nebezpečí
mozkové mrtvice, po které se člověk musí znovu učit mluvit. Jeho
básně o jednom, dvou, pěti verších jsou pahýly provazu, který se s
čtenářem-oběšencem utrhne těsně předtím, než ztratí vědomí.
Intenzita těchto zášlehů možná vyplývá i z toho, že nám pod nohama
schválně podtrhává stoličku smyslu. Noříme se do těchto textů
fatálně sami. Ale na hladinu se vracíme proměněni a také ostatní
mohou zničehonic chutnat jinak.
Guy Viarre (1971, Albert - 2001, Tarbes)
V mnoha ohledech posmrtný francouzský básník. Velmi radikálně
přistupoval nejen k psaní (starší text, s kterým už nebyl
spokojený, byl schopen nemilosrdně proškrtat až na dřeň), ale i k
životu, který podobně nesmlouvavě škrtnul sebevraždou. Většinu jeho
textů připravil k vydání z krabic s pozůstalostí jeho blízký přítel
Cédric Demangeot.
