Abú Alí al-Husajn ibn Síná (asi 970-1037), řečený Avicenna, je přelomovou postavou arabskojazyčného myšlení a vědy a díky latinským překladům, jež vznikly ve 12. století, směrodatně ovlivnil též latinskou křesťanskou filosofii. Jeho nauka o svatém intelektu, odborníky doposud opomíjená, propojuje teologii, kosmologii, metafyziku i psychologii a představuje proroka jako aktivní střed lidského světa, díky kterému se nahodilé historické společenství může náležitě včlenit do řádu veškerenstva. Avicennova nauka o proroctví je přesazením Platónova filosofa na trůnu do rámce islámu a vytyčuje půdorys, který prostřednictvím Mosese Maimonida a Alberta Velikého spoluurčoval samo pojetí úkolu a smyslu filosofie v prostředí všech tří velkých monoteismů.
Ve městech už se nedá žít a Miina rodina je nucena přestěhovat se do Výšiny, uměle vytvořené kolonie v horách. Je tam bezpečno, vše dokonale funguje, v centru se navíc nachází obrovská květinová archa, která zaručuje záchranu vegetace na zemi. Ale nic není, jak se na první pohled zdá, a nepřátelé se skrývají úplně všude. Zatímco Mia odhaluje pravdu o novém domově, lidé ve Výšině i mimo ni zjišťují, že utéct se dá před vším – kromě vlastní minulosti.