Arclight

Ve světě Adriana Terranovy je zakázáno několik věcí.

Nesmíte ho zpochybňovat. Nesmíte ho vyzývat. Nesmíte ho oslovit křestním jménem. A rozhodně mu nesmíte odporovat před všemi zaměstnanci.

Tedy pokud nejste já.

Ráda bych řekla, že jsem se mu postavila a odešla bez úhony, ale to bych lhala.

Nejdřív zařídil, aby mě vyhodili z práce, o kterou jsem si nemohla dovolit přijít. Pak zajistil, že jediná pozice ve městě, jež jsem mohla získat, bylo místo jeho osobní asistentky.

Svoji kancelář vede železnou pěstí a ledovým pohledem. Každý den v jeho přítomnosti je zamračený a nevrlý. Každý okamžik je zkouška, kdy čeká, že neuspěju, ale vždycky ho s radostí zklamu.

Říká se, že se mu nedá zavděčit. Že se nikdy neusmívá. No, před výzvami neutíkám. Většinou jim jdu naopak v ústrety. Třeba když jsem na služebních cestách tak vyděšená, že se během turbulencí nechtíc dotknu jeho rozkroku. Nebo skončím napůl nahá v jeho hotelovém pokoji. Ale jednu věc vím jistě. Bez ohledu na to, kolikrát se musím dívat na jeho proklatě sexy zadek, mě to nezlomí. A o nějakém ohýbání nemůže být ani řeč.